Vyberte si jazyk EoF

Evangelium neděle, 26. února: Matouš 4:1-11

První neděle v postní době A: Evangelium podle Matouše 4:1-11

Matouš 4:1-11 – Ježíš je zkoušen na poušti

4 Potom byl Ježíš veden Duchem na poušť, aby byl pokoušen[a] od ďábla. 2 Po čtyřiceti dnech a čtyřiceti nocích se postil a měl hlad. 3 Přistoupil k němu pokušitel a řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni těmto kamenům, aby se staly chlebem."

4 Ježíš odpověděl: "Je psáno: Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst."

5 Potom ho ďábel vzal do svatého města a postavil ho na nejvyšší bod chrámu. 6 „Jsi-li Syn Boží,“ řekl, „hoď se dolů. Neboť je psáno:

„Svým andělům bude o tobě přikazovat,
    a zvednou tě ​​do svých rukou,
    abys nenarazil nohou o kámen.'“

7 Ježíš mu odpověděl: "Je také psáno: Nepokoušejte Pána, svého Boha."

8 Ďábel ho opět vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich nádheru. 9 "Toto všechno ti dám," řekl, "pokud se mi budeš klanět a uctívat."

10 Ježíš mu řekl: „Pryč ode mne, Satane! Vždyť je psáno: 'Hospodinu, svého Boha, uctívej a jedině jemu služ.'

11 Potom ho ďábel opustil a přistoupili andělé a postarali se o něj.

Milé sestry a spolubratři z Misericordie, jsem Carlo Miglietta, lékař, biblista, laik, manžel, otec a děd (www.buonabibbiaatutti.it).

Také dnes se s vámi podělím o krátkou meditační myšlenku na evangelium se zvláštním zřetelem k tématu soucit.

Také Ježíš, jak nám říká evangelium (Matouš 4:1-11), byl vystaven jako my pokušení

„Duch ho vedl na poušť“ (Mt 4): krásný tento verš.

Je to Duch Boží, který ho vedl do pouště, aby byl pokoušen: je to Bůh, který nás omezil, stvořil z nás stvoření, abychom měli partnera v lásce, který byl jiný než on sám, ten, který je nekonečný, neomezený, věčný; učinil člověka s limitem stvoření, aby se od něj mohl lišit, aby s ním mohl vést dialog v lásce, aby byl člověk omezen, podroben zkoušce, vystaven pokušení.

Je to tedy Duch, kdo dovoluje zkoušku, aby nám umožnil v lásce odpovědět na Boží lásku.

Bůh nás nebere pod krkem, Bůh nás neznásilňuje.

Bůh nám nabízí svou Lásku a učinil nás schopnými lpět na jeho lásce nebo ji dokonce odmítat.

V pozitivním uplatňování svobody je nám dovoleno dokázat, že jsme mu věrní.

Poušť je místem zkoušky, boje proti zlým duchům; je to místo, kde jsme daleko od bohatství tohoto světa, jsme daleko od všeho, od každodenního života.

Je to také místo setkání s Bohem, místo, kde můžeme naslouchat jeho hlasu, vést s ním dialog, mít k němu vztah; je to místo, kde se můžeme „milovat“ s Bohem.

Ale je to také místo soudu, místo, kde můžeme litovat egyptské cibule, litovat těla faraóna, kde proklínáme, že jsme vyšli ze země egyptského otroctví, kam nevěříme, že se dostaneme do země zaslíbené, místa, kde můžeme vyrobit modlu zlatého telete, a také místa, kde čelíme boji s nepřáteli.

Ježíš je tam vzat „na čtyřicet dní“ (Mt. 1:2).

Čtyřicet je symbolické číslo, kterým je míněn Bohem stanovený čas: nejen v biblických spisech, ale i v jiných hebrejských spisech se číslo čtyřicet často opakuje jako symbol, který definuje Bohem chtěný čas: Izrael je čtyřicet let na poušti; Ježíš, jak nám říkají Skutky apoštolů, po čtyřiceti dnech vystupuje do nebe.

Toto je klasická doba půstu: ve velké části Písma je vždy zmíněno čtyřicet dní půstu.

„Tehdy se k němu přiblížil pokušitel“ (Mt 4): Peirázôn je ten, kdo vede do pokušení, do vzpurného reptání pouště Exodus.

Satan (což znamená: „žalobce“) v prvních knihách Prvního zákona je žalobcem v procesu, který Bůh zamýšlí pro lidi a národy: není darebák, ale je to anděl, který je tak věrný Zákonu, v lásce se Zákonem, že neustále před Bohem obviňuje hříšné lidi.

Izrael zjišťuje, že Satan ho neustále obviňuje z jeho hříchů, z věrnosti Zákonu.

Ve skutečnosti existuje literární žánr „Trial of IHWH“; IHWH volá národy, jeden po druhém: v takovém procesu je žalobcem Satan, ten, kdo říká: „IHWH, potrestej Izrael, protože zhřešil“, tedy státní zástupce.

Ten je brzy slyšet jako protivník.

V Ježíšově době, zejména ze strany jisté rabínské teologie, také díky zvláštním perským vlivům, jsou démoni popisováni jako padlí andělé: ale příběh padlých andělů není v Bibli výslovně uveden, snad kromě letmé zmínky v Jd 6.

Někteří tvrdí, že tito démoni by byli synové Boží, kteří si vzali lidské dcery (Gn 6)

V době Ježíše se však předpokládá, že tato stvoření existovala, která nejprve obviňovala Izrael, protože milovali Zákon, pak v určitém okamžiku začali být protivníci.

Zde v AT se z žalobce stává protivníkem, stává se nepřítelem člověka, nejen tím, kdo obviňuje Izrael před Bohem, ale i tím, kdo Izrael pokouší, který se těší, když vidí Izrael v nesnázích.

Rabíni, kteří přebírají myšlenku perského původu, považují tyto démony za negativní postavy, které podněcují zlo mezi lidmi a stávají se do určité míry Božím protivníkem.

Jméno „ďábel“ je odvozeno z řeckého slova „diaballo“, což znamená „rozděluji“: démoni jsou rozdělovači, protože jsou to ti, kteří oddělují člověka od Boha, oddělují lidi od nich a rozdělují člověka v sobě samém.

To znamená, že jsou příčinou našich schizofrenií, našich vnitřních rozporů, našich úzkostí, našich úzkostí.

Pokud si všimneme, v Novém zákoně jsou démoni často popisováni souhrnně: „Sedm démonů z ní vyšlo“ (Mk. 16:9); "Jak se jmenuješ?", ptá se Ježíš démona; a jako odpověď je mu dáno jméno „Legie, neboť je nás mnoho“: Legie ve skutečnosti znamená „skupina“ (Mk. 5:9). Síly zla v nás způsobují vnitřní zlomeniny, úzkosti, schizofrenii.

Hebrejská písmena mají číselnou hodnotu jako římské číslice (L má hodnotu padesát, X má hodnotu 10 atd.).

Jméno „Satan“ napsané v hebrejštině odpovídá číslu 364, což jsou dny v roce mínus jedna, den Kippur nebo svátek smíření, což znamená, že celý náš život, celá naše realita je pod toto znamení zla.

Satan však není původcem zla, není anti-Bůh, tím méně zlý bůh, který se staví proti dobrému Bohu. Genesis nám jasně říká, že Satan je šelma, jedna ze šelem země, plazící se had, tedy stvoření (Gn 3).

Není zlou mocí: je svobodným tvorem, který hlasuje proti, netáhne na Boží stranu, ale není původcem a zdrojem zla.

Ježíš, který bere kulturu své doby, vidí jako kořist tyto zlé síly, symbolizované postavami démonů, nemocných, kteří budou často nazýváni posedlí: to znamená, že jsou to lidé, kteří jsou pod tímto vlivem zlých sil.

Říká se jim nečistí duchové, protože jsou v rozporu s Bohem: Bůh je svatý, Bůh je Svatý, a co není svaté, není čisté, a proto je Bohu daleko.

Reformované církve vždy vykládaly démony pouze v symbolickém smyslu.

Katolická církev na základě biblických textů vždy navrhovala existenci těchto démonů jako skutečných lidí.

Ale pamatujme si dobře, jsou to podřízené reality.

Nedejme jim moc prostoru! I my jsme Satan: když jsme proti Bohu, když hřešíme, když místo dobrého příkladu dáváme špatný příklad, děláme to samé, co dělá ďábel.

Ďábel není žádná okultní síla s kdoví jakou ohromnou silou: je to šelma, jak říká Genesis, jedna „ze šelem na poušti“ a je zcela poražena Pánovým vzkříšením.

Ježíš to řekne v tolika pasážích, ve kterých mluví o démonech: řekne, že je nejsilnější a že démony definitivně porazí, a démoni byli definitivně poraženi v umučení a vzkříšení Ježíše (Lukáš 11:14 -21).

Takže v civilizaci, jako je ta současná, kde lidé věří na čarodějky, kouzelníky, „černé mše“ a příběhy tohoto druhu, musíme důrazně znovu potvrdit, že křesťanské náboženství není náboženstvím ďábla. což je jen zvíře, ale že je to náboženství Ježíše Krista, Syna Božího, který svou smrtí na kříži a opětovným vzkříšením definitivně vítězí nad zlem, nemocí, hříchem a smrtí.

Ježíš skutečně zakouší těžkosti lidí.

Ježíš je pokoušen a celý svůj život bude neustále pokoušen, ale překonáním pokušení je novým Adamem, dokonalým člověkem.

Měl před sebou pokušení zázračného: „Jsi-li Syn Boží, řekni, že se tyto kameny stanou chlebem!“; měl pokušení „zvláštních účinků“: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů, neboť je psáno: ‚Svým andělům dá o tobě příkazy a oni tě budou podporovat‘“; měl pokušení moci: "Všechny tyto věci ti dám, když se pokloníš, abys mě uctíval."

Místo toho byl před Ježíšem Boží návrh vyjádřený již v Deuteronomiu: „Nejen chlebem bude člověk živ“ (Dt 8); „Nepokoušej Hospodina, svého Boha“ (Dt 3:6); „Uctívejte Hospodina, svého Boha, a klanějte se jemu samotnému“ (Dt 16:6). Je to mocí Božího slova, mocí Písma, že pokušení je překonáno.

Dobré milosrdenství všem!

Kdo by si chtěl přečíst úplnější výklad textu nebo nějaké postřehy, zeptejte se mě na migliettacarlo@gmail.com

Přečtěte si také

Evangelium z neděle 19. února: Matouš 5, 38-48

Evangelium neděle února 12: Matouš 5, 17-37

Svatý Dne 25. února: Svatý Tarasius

Global Catholic Environmental Network, spoluzakladatel hnutí Laudato Si' odstoupil: Není čas na vedení

Lula přináší novou environmentální naději katolíkům v Brazílii, ale výzvy přetrvávají

Brazílie, městské zemědělství a ekologické nakládání s organickým odpadem: „Baldinhoská revoluce“

COP27, Afričtí biskupové: Bez pozemkové spravedlnosti neexistuje klimatická spravedlnost

Světový den chudých, papež František láme chléb s 1,300 bezdomovci

Budoucnost misí: Konference ke 4. století Propaganda Fide

Zdroj

Spazio Spadoni

Mohlo by se Vám také líbit