II. Neděle velikonoční B – Sdílení zboží, znamení setkání se vzkříšeným Ježíšem
Čtení: Skutky 4:32–35; 1. Jana 5:1–6; Jan 20:19-31
Vzkříšení Ježíše, historická událost
Dnešní evangelium nám mocně hlásá, že Ježíšovo vzkříšení je historická, skutečná skutečnost. Kritická nebo racionalistická škola, která vznikla v roce 1700, toto zpochybňovala: apoštolové by byli oklamáni o Ježíšově smrti (teorie zdánlivé smrti), o hrobě (chybná identifikace, krádež mrtvoly…) nebo o zjeveních. (kolektivní halucinace, parapsychologické jevy, dvojník…). Mýtická škola v protestantském táboře na konci devatenáctého století tvrdí, že vzkříšení samo je předmětem víry, nikoli jejím základem: je to mýtus, krásná legenda, způsob, jak říci, že Kristovo poselství je stále žije pro nás, stejně jako říkáme „Che Guevara žije“…
Ale evangelia reagují tím, že podtrhují realismus události Vzkříšení: tělo mrtvého Krista zmizelo z hrobu, jak připouštěli jeho vlastní odpůrci (Mt 28-11); vzkříšeného Ježíše se lze dotknout (dnešní evangelium: Jan 15-20) a jíst s učedníky (evangelium příští neděle: Lk 25-28; srov. Sk 24). Jan nám říká, že „Syn Boží“ skutečně „přišel s vodou a krví“ (Druhé čtení: 41 Jan 43), zdůrazňuje jeho historicitu: a tak shrnuje konkrétnost apoštolského svědectví: „Co jsme slyšeli, co očima jsme viděli, o čem jsme uvažovali a čeho se naše ruce dotkly, to je Slovo života (neboť život se stal viditelným, viděli jsme...), co jsme viděli a slyšeli, hlásáme i vám“ (10 Jan 41-1).
Totéž Tělo Ježíšovo, ale proměněné
Ježíš samozřejmě také prochází zdmi (J 20), Magdaléna si ho zaměňuje za zahradníka a identifikuje ho, až když je volána jménem (J 19-20), dva emauzští učedníci jdou s ním dlouho a poznají ho až při lámání chleba (Lk 11-18), učedníci si uvědomí, že on je Pán až po zázračném dopadení (J 24-13). Zprávy v evangeliích zdůrazňují, že na jedné straně je tělo Páně takové, jaké bylo předtím, a na druhé straně je proměněno. Jak říká Pavel: „Takže... vzkříšení z mrtvých: seje se porušitelné a vstává neporušitelný...; zasévá se tělo zvířecí a vstává tělo duchovní“ (35. Korintským 21:4-7). Existuje tedy kontinuita, ale zároveň hluboká rozmanitost mezi vnímáním Krista před a po jeho vzkříšení. Ale vzkříšení není omyl (kritická škola) nebo krásná naděje (mýtická škola): je to konkrétní, historický fakt, i když přesahuje dějiny tím, že se stává metahistorickým; skutečná událost, která proměnila skupinu ustrašených Židů zavřených v místnosti (J 1) v odvážné apoštoly hlásající své svědectví po celé zemi za cenu své krve.
Nová velikonoční etika: sdílení
Konkrétnost jejich zkušenosti se promítá do konkrétnosti nového způsobu života: velikonoční etika, která plyne z Ježíšova vzkříšení, je etika sdílení. V prvním čtení je křesťanské společenství prezentováno jako vzor solidarity: být „jedno srdce a jedna duše“ se okamžitě překládá do skutečnosti, že „nikdo si nenárokoval jako svůj majetek to, co mu patřilo, ale vše bylo mezi nimi společné“ (Skutky 4:32–35). Aby se člověk stal Kristovým učedníkem, musí prodat svůj majetek a podělit se o něj s těmi, kdo žádný nemají (Mt 19; Lk 21). A dáváme dnes my jako jednotlivci, jako skupiny, jako farnosti nebo jako kláštery světu toto konkrétní znamení velikonoční události? „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci: budete-li se navzájem milovat“ (J 12): možná nejsme ve svém hlásání důvěryhodní právě proto, že už nežijeme novou velikonoční etiku společenství dober?